Předmluva

od Jana Štolby
   
Evropa a blues? Někomu to spojení přijde stejně absurdní jako řízek se šlehačkou nebo Eiffelovka nad Temží. Purista má pravdu: blues vzniklo jako hudba černých Afričanů zavlečených na plantáže Ameriky.
To víme ze školy. Jenže za stopadesát let svého trvání
blues slavilo triumf: z hudby porobených vyrostl žánr, jenž si podrobil svět. Protože blues je založeno na něčem prvotně lidském. Říká se tomu „primal scream“, lament z hloubi duše
srozumitelný lidem z opačných koutů světa a různých barev pleti. Řekli bychom: co mají Čechy, kolébka dobrého vojáka Švejka a vesnické idylky Josefa Lady, společného s blues? A Německo se slovutnými génii od Goetha po Bismarcka? Jenže v tom je ten vtip. Blues nebere na kulturní hranice ohled a zapouští kořeny kdekoliv.
Ve Fassbinderově filmu Touha Veroniky Vossové je vrcholná scéna: hlavní hrdinka umírá v komůrce podivného „sanatoria“,
zatímco zvenčí znějí zvony. Režisér vyzvánění ve zvukové stopě geniálně zkřížil – s bluesovou country kytarou, linoucí se z rádia… Nebeské posvátno se mísí s pozemským halekáním. Nebesa dokořán, každý může vstoupit.
 
Jan Štolba, Praha 2009

Berlín a Praha. V dobách nedávno minulých zeď dělila Berlín na dva světy. Praha se octla za neprodyšnou oponou celá. Chiméra zakázaného světa „za zdí“ tehdy v Čechách přitažlivost jazzu a blues jen umocňovala. Během beatové horečky 60. let odstartovali osobití bluesmani Vladimír Mišík, Michal Prokop, Luboš Andršt. Ruská invaze 1968 učinila všemu přítrž, hlad po hudbě však zůstal. Z mnohožánrových Pražských jazzových dnů se stala manifestace svobody, komunisty brzy zakázaná. Kapely hrály jak se dalo, i na hranici legálnosti. Kolem osobností a skupin jako Petr Kalandra nebo Bluesberry vznikla subkultura, kde si lidé nemuseli nic dlouze vysvětlovat. Stačilo se sejít na koncertě. A věc nemyslitelná: bluesmani začali zpívat česky, jazykem spíš mateřsky měkkým než rytmicky razantním. Spojení americké muziky s českými reáliemi mohlo vyznít absurdně, ale o to přece také šlo. Ze Špejchar blues o tramvajové smyčce, kde výčep běžel do rána, se stal legendární song.

Legendy kolovaly i o muzikantech, vzpomínalo se na utečené saxofonisty Jana Kubíka a Joe Kučeru, jenž doputoval až do Berlína. Někteří byli méně šťastní: frontman Bluesberry Petar Introvič odnesl pokus o „opuštění republiky“ kriminálem.

Na druhé straně Berlín, rozdělené město. Ve svazácky stísněném východním Berlíně si tehdy i Čech připadal trochu jako „zápaďák“. Hned za zdí však tepala jiná planeta. Umělá existence vtiskla Západnímu Berlínu kosmopolitní ráz, z něhož město dodnes těží. Hudebníci mísili všelijaké styly, byl tu k vidění Peršan Mohammad Tahmasebi se svým dombakem, blues do svých skladeb zabudoval i chlapec z Cejlonu Ramesh Weeratunga.

Od 70. let okouzluje berlínskou enklávu americký zpěvák a kytarista Jesse Ballard a na festivalu Blues Train jistě strhne i pražské publikum. Jesseho vytrvalým hudebním partnerem je berlínský Čech Joe Kučera. Jesse z Kalifornie, Joe z Prahy. Ač první vyrostl na Dylanovi a Eagles, druhý na jazzu a swingu, oba osudově poznamenal bluesman z největších, Ray Charles. V duu propojují rysy West Coastu se slovanskou melodičností, bluesovou kytaru se zasněným či „nazlobeným“ sopránsaxofonem. Bez pokory k blues by však jejich hudba sotva existovala.

Lidi spojuje univerzální jazyk, hudba. Ale i hudba je Babylon a v pestré změti má blues výsadní postavení. Ač vyvěrá z tajemné hloubky, je prosté a srozumitelné. S blues jsme vždycky na cestě – a přitom dávno doma. Netřeba nic vysvětlovat. V Londýně nehledáme Eiffelovku, v pražské hospodě nechceme k utopenci šlehačku. A slyšíme-li někoho, kdo správě cítí blues, neptáme se, odkud přichází. Stačí se nechat se unést do neznáma, jež je tak povědomé.

 

Autor textu, Jan Štolba, je význačný český poet, literární kritik ale také vynikajíicí tenorsaxofonista a skladatel
v oblasti jazzu.

zum Seitenanfang